Přesun na obsah

Výběr jazyka / Výběr jazyka / Výběr jazyka

Čeština | English | Deutsch

Poslední fotogalerie

2. víkend 5. běhu kurzu Come in


Vyhledávání


Vstup do privátní zóny


Srdečně děkujeme za podporu!


INDIE - Jiří Záleský - První dopis z Golaghatu

Zdravím, vypadá to, že už je nejvyšší čas, abych také zaslal dopis o své dobrovolné službě, tak je v příloze. Jiří Záleský, dobrovolník v Golaghatu

BLOG

FOTOGALERIE

 

První dopis z Golaghatu

Zdravím všechny ze severovýchodní Indie, z místa, které se téměř před měsícem (25. 7.) stalo mým dočasným domovem. A musím dodat, že už se tu opravdu cítím jako doma.

Cesta z Prahy do místního salesiánského střediska trvala dlouhé dva dny. První noc jsem spíše probděl na letišti v Dillí, druhou prospal ve vlaku z Guwahati do Golaghatu. Aklimatizoval jsem se naštěstí bez jakýchkoli zdravotních problémů, ani horko není tak strašné, jak jsem se obával. Ale protože je vzduch zároveň vlhký, potím se tu opravdu dost. Jídlo mi tu chutná, na rozdíl od nás mají Indové každý den zhruba to samé a vůbec jim to nevadí. U salesiánů míváme k snídani čapátí (placky), někdy i pšeničnou kaši, k obědu a večeři rýži s dálem (kořeněná omáčka, naštěsí ne příliš pálivá) a s vařenou zeleninou, někdy i s kousky masa. Mám pro sebe dost velký pokoj se záchodem a sprchou, dvěma postelemi s moskytiérou a větrákem, který ovšem nefunguje vždy, protože často vypadává proud.

Do našeho areálu Don Bosco Catholic Church patří především kostel, technické učiliště, jehož 9 studentů tu i bydlí, internát pro 15 kluků navštěvujících nedalekou školu (od školky po 8. třídu) a pro dalších asi 10 starších kluků. Dokonce tu máme i rýžová políčka a čajovou platnáž. Působí tu tři salesiánští kněží. Jeden z nich je rektorem komunity a farářem, druhý ředitelem učiliště, třetí se stará o internát a působí jako ředitel základní školy Jibon Jyoti, vzdálené 7 km od střediska.


  Má činnost spočívá hlavně ve dvou oblastech:
 1) výuka ve škole Jibon Jyoti, kde v srpnu začalo druhé pololetí;
 2) dohled nad kluky z internátu.

V osm hodin vyjíždím každý den kromě neděle na kole do školy. Jezdit v Indii na kole znamená být neustále ve střehu, sledovat, co se děje nejen přede mnou, ale i za mnou a kolem mě a být připraven reagovat. Něteří řidiči mají totiž takový blbý zvyk předjíždět bez ohledu na to, co jede v protisměru, a pokud je to cyklista, musí se často uhnout s kolem ze silnice. Dopravní předpisy se tu dají shrnout takto: přednost má větši, rychlejší a troubící.

Škola se skládá z pouhých šesti tříd: nursery, kindergarden a 1. až 4. třída, ale v každé třídě je kolem 50 žáků, v Nursery dokonce 80. Ještě že jich každý den mnoho chybí. Celkově jsou ale ukázněnější než naše děti, takže se i v takovém počtu dá vyučovat. Problém je spíše v obrovských rozdílech, které panují v rámci jedné třídy. Zatímco někteří žáci jsou schopni dělat, co po nich chci, u jiných zjistím, že si ještě skoro na konci hodiny nenapsali žádný příklad z bohatě popsané tabule. Učím 12 vyučovacích hodin týdně: Matematiku ve 2. třídě a General Knowledge (obecné vědomosti) ve 2., 3. a 4. třídě. Kromě toho budu ještě doučovat slabší žáky matiku. Skoro každý den jsem ale zatím vyučoval mnohem víc, třeba 5 vyučovacích hodin ze sedmi, protože chyběl některý učitel. Ve škole se vyučuje pouze v angličtině, ale její úroveň znalosti je u žáků velmi rozdílná. Po třech týdnech výuky se zdá, že i když mi ne všichni žáci úplně rozumí, budeme to zvládat a naučím je toho snad víc než místní učitelé. Ti jsou totiž nekvalifikovaní, mají vystudovanou jen střední školu bez jakéhokoli pedagogického zaměření, a nejběžnější výukovou metodou je, že předčítají žákům text z učebnice, a žáci ho slovo od slova opakují. Jestli ho chápou, nebo ne, to se tu nějak neřeší. Doufám, že i učitelům můžu být přínosem v tom, že jim ukážu modernější evropské metody výuky.

Ze školy přijíždím po třetí hodině odpoledne a věnuji se – někdy více, někdy méně – klukům na intru. V době, kdy mají studovat, se jim snažím pomáhat s učením, v době volna s nimi někdy hraju pexeso, šachy a jiné hry. Ve škole většina z nich propadá hned z několika předmětů, což v indických školách zas tolik nevadí, nemusí opakovat ročník. V mnohém by však mohli být naším dětem vzorem. Každé odpoledne si u mě například půjčují Pexeso a Člověče nezlob se, a dosud žádnou figurku ani kartička neztratili.

Kromě těchto dvou činností ještě fotím při všech důležitějších akcích ve farnosti a ve škole a občas dělám nějaké práce na počítači, tisknu a kopíruji.

Kněží ze střediska mají kromě farního kostela na starosti ještě kolem 30 vesnic v okolí. Každý den tedy aspoň jeden z nich odjíždí sloužit mši a zpovídat vesničany, a tuhle neděli jsem poprvé jel s nimi. Po svátosti smíření, kdy fungovaly fronty zvlášť pro muže a zvlášť pro ženy, následovala mše a po ní jsme jeli na oběd do jedné rodiny, kde nás pohostili na místní poměry opravdu královsky. Jen mě mrzelo, že si skoro pořád povídali v jazyku sádrí. Ale těším se na další návštěvy – prý budu s kněžími jezdit častěji, až nastane sušší období a budou sjízdnější venkovské cesty.

Celkově se mi tu líbí, zatím jsem zažil jen jeden den, kdy mě to tu nebavilo.

Děkuji všem za modlitby a budu rád za další.

Mé zážitky můžete sledovat na webu http://jirkazal.blog.cz, kam píšu zatím každý víkend, na fotky se můžete podívat sem: http://jirkavindii.rajce.idnes.cz/ .

Jirka


Ke stažení


Tyto stránky provozuje



Starý web neaktualizován od ledna 2013 - jít na Nové stránky SADBA